Pokud se vydáme z kteréhokoli údolí Skalistých hor k nejbližšímu vrcholku, budeme muset urazit cestu sotva delší než osm kilometrů, přitom však budeme procházet nejrůznějšími společenstvy rostlin. Tato vertikální členitost je přitom větší než rozmanitost, se kterou bychom se setkali, kdybychom podnikli 1600 kilometrů dlouhý trek z prérií vysoko k polárnímu kruhu. Je to způsobeno především tím, že s každými 300 metry výškového rozdílu, klesá průměrná teplota o 2°C, zároveň se zvyšuje vlhkost vzduchu a půdy jsou kyselejší.

Ve Skalistých horách tak můžeme rozlišit řadu společenstev. Na vlhkých dnech údolí a podél vodních toků rostou vrby, olše a břízy. Z rostlin pak například střevíčníky (Cypripedium calceolus a C.montanum) či masožravé tučnice (rod Pinguicula). Vlhké nivy představují zastávky na tahu pro labutě a divoké husy. Vody kypící životem přitahují orly mořské i orly bělohlavé. V těchto místech se pohybují losové, kteří se živí i vodními rostlinami. Štvanice na tato velká zvířata podnikají naopak vlci. Tyto šelmy zde byly kolem roku 1950 téměř vyhubeny. Pak však ochránci přírody podnikli patřičné kroky, aby zajistili další přežití těchto původních obyvatel divočiny a v současné době žije v Banffu a Jasperu asi 120 jedinců.

Na nižších svazích hor asi do výšky 1460 metrů se rozkládají horské lesy, kterým dominuje jedle douglaska a borovice (Pinus contorta). V těchto polohách kvete divoká růže a lilie (Lilium umbellatum). Bohatá je také zdejší ptačí fauna. Například zde žijí Colaptes auratus a Spinus pinus. Žijí zde zemní veverky a chipmunkové včetně jejich úhlavních nepřátel - kojotů. Z místa na místo se tu potulují černí medvědi a grizzliové.

Až do výšky 2200 metrů se rozkládají subalpinní lesy, kterým dominuje subalpinní jedle a Engelmannův smrk. V tomto pásmu se silně uplatňují mechy a lišejníky, horské louky září květy nejrůznějších alpínek. Z velkých savců tu zastihneme jelena wapiti a ovci tlustorohou (Ovis canadensis). Lesní tišiny hostí tetřívka, který bývá nazýván "bláznivý kohoutek" pro svou malou plachost vůči lidským vetřelcům. Červené veverky si schovávají potravu na zimu do "hromad odpadků" - závějí šupin z borových šišek. Nad 2200 metry překračujeme horní hranici lesa. V tomto alpinském pásmu sezóna trvá sotva dva měsíce. V té době tu kvetou lomikameny a dryádky (Dryas hookeriana). V těchto nehostinných končinách se po celý rok pohybují pouze horské kozy. Občas tudy protahuje třeba karibů. Z drobných savců tu zastihneme horské myši, sviště a lasičky. Pika - příbuzná králíka (Ochotona princeps) sklízí trávy a vytváří si z nich zásoby na zimu ve tvaru velkých hromad. Z ptáků žije nad hranicí lesa trvale jen ptarmigain (Lagopus leucurus).

NP Jasper je největším z kanadských národních parků Skalistých hor. Dálnice Yellowhead ho dělí na divočejší severní a přístupnější jižní část. Právě sem zasahuje ledovcové pole Columbia Icefield (stejnojmenná hora je vysoká 3 688 m) a se svoji rozlohou 324 čtverečních kilometrů je největším ledovcem na jih od Aljašky. Jeho výběžek ledovec Athabasca je zdrojem vody pro stejnojmennou řeku s mohutnými vodopády. Ke zdejším pozoruhodnostem patří jeskyně Castleguard. Největší jeskynní systém Kanady má zatím 12 mil prozkoumaných chodeb, které se většinou rozkládají v horách pod příkrovem ledu. Tyto jeskyně jsou téměř tři sta metrů hluboko pod 400 metrů silnou ledovcovou pokrývkou.

Velmi zajímavou oblastí N.P. Jasper je údolí řeky Maligne River. Zdrojem vody této řeky je stejnojmenné jezero. Řeka dále teče do jezera Medicine Lake, kde dochází k zajímavému přírodnímu úkazu. Každý podzim rychle poklesne hladina vody v jezeře a ačkoli do jezera přitéká řeka Maligne River, žádná řeka z jezera neodtéká. Bylo zjištěno, že voda z jezera prosakuje do podzemního jeskynního systému a vyvěrá na povrch o šestnáct kilometrů dále. V době podzimního snížení přítoku vody do jezera množství vody prosakující do podzemí převýší množství vody na přítoku a tím dochází ke zdánlivému "vysýchání" jezera. Přírodním zázrakem, ležícím dále po proudu řeky, je Maligne Canyon, který řeka vykutala do hloubky více než padesáti metrů. Na některých místech je tento kaňon jen dva metry široký. Zdejší populace zvířat je tak zvyklá na přítomnost člověka, že se jejich stádečka klidně pasou na trávnících podél silnic a někdy jsou schopna na několik desítek minut zastavit dopravu na silnici.

N.P. Kootenay se táhne jako úzký pás na západních svazích Skalistých hor, přičemž jeho středem se táhne 105 km dlouhá vyhlídková silnice Kootenay Parkway. Vlastní území parku se rozkládá přibližně do délky deseti kilometrů na každou stranu od této silnice. K zajímavostem patří potok Tokumm, jehož vody jsou mléčně zbarvené siltem z ledovců. Poblíž mramorového kaňonu (Marble Canyon), který je přibližně 40 metrů hluboký, jsou proslavené Paint Pots. Je to řada minerálních pramenů se studenou vodou. Jejich okraje jsou zbarveny oxidy železa jasně červeně a žlutě. Drobný potok, který vytéká z těchto pramenů teče na planinu, jež je známa pod názvem Ochre Beds. Místní Indiáni zde po staletí těžili barevné hlinky pro nejrůznější účely - na válečné zbarvení, zhotovování piktografů i pro zdobení tepee. V NP Kootenay jsou teplé prameny Radium, jejichž 40°C teplá voda slouží mimo jiné ve zdejším plaveckém bazénu.

Ostatně tímto pocitem plní dodnes návštěvníky parku kouzelné scenerie, které zahrnují ledovcová jezera s křišťálově čistou vodou, vysoké vodopády i sněhem pokryté vrcholky hor. Také zde je řada přírodních pozoruhodností jako například skalní most, pod kterým protéká řeka Kicking Horse River. Jako hoodoos jsou označovány balvany, které tvoří jakousi čepici na pyramidách jemného ledovcového siltu. Tyto útvary se odborně nazývají zemní pyramidy a poněkud připomínají známé Pokličky u Kokořína. V parku jsou chráněny výchozy burgesských břidlic, které obsahují úžasné bohatství záhadných prvohorních zkamenělin z kambria.

Uvážíme-li, že rozloha těchto čtyř národních parků odpovídá přibližně čtvrtině území České republiky, je jasné, že tři týdny stačily sotva k letmému seznámení se základními hodnotami těchto pokladnic přírody.