Dnešní Šumava, jeden ze čtyř českých národních parků, je krajinou, která svojí malebností neustále okouzluje návštěvníky.

Zkusme se ale vrátit na Šumavu o více než jedno století zpět a za průvodce si vyberme osobu nadmíru povolanou - Karla Klostermanna, spisovatele, jehož dílo je s tímto krajem úzce spjato. V jeho podání před námi ožije romantika zalesněných kopců a rozlehlých šumavských plání, seznámíme se i s často nelehkými osudy tehdejších šumavských obyvatel a také nahlédneme do dávných příběhů odlehlých šumavských osad - dnes známých turistických a rekreačních center.

S Karlem Klostermannem se vrátíme do doby, kdy Schwarzenberský a Vchynicko-tetovský kanál, technické vymoženosti z přelomu 18. a 19. století, ještě sloužily svému původnímu účelu - plavení dřeva. Poznáme také, že šumavská minulost nejsou jen romantická vyprávění o nedotčené přírodě, ale setkáme se zde s událostmi podstatně prozaičtějšími někdy až nápadně podobnými těm dnešním ...

Z díla Karla Klostermanna: Čas broučků

Rok 1870 přinesl katastrofu, která všechny poměry změnila: zkázu kůrovcovou, o které ještě při příležitosti promluvíme. Tato pohroma stihla celou Šumavu a poškodila naši sousední zemi Bavory právě tak, jako Čechy. Kdo přišel v letech 1872 až 1874 do našich hor, tomu musily býti nápadny strašlivé spousty tohoto lesního řádění. Zelené a temné stály tu dnes nádherné smrky: tu počalo jehličí na špičkách červenati, nejprv nahoře, pak ponenáhlu stále doleji. Na konec zčervenalo všechno jehličí a počalo opadávati. Pokud oko sahalo, celé porosty, staré i mladé, všechno dostalo tuto osudnou rezivou barvu; i zelený mech, který byl spadlým jehličím doslovně pohřben. Nezvykle smutný pohled!

Tu a tam čněl zelený buk nebo šírolistý javor z tohoto rudého moře a kolébal tiše košatou hlavou, jako by truchlil nad umírajícími druhy.

Dnem i nocí ozývaly se rány seker, plály ohně, rozléhalo se práskání bičů a dunění kmenů, kutálených po svazích k bystřinám a prahům. Neobvyklý život v tomto tichém, liduprázdném chrámu přírody!

Kníže Schwarzenberg a obec Kašperské Hory obrátili se k vládě o pomoc; nepamatuji se kdo požádal o vojsko. Vždyť přece pomáhá vojsko při všech obecných pohromách: při požárech povodních a p. a to byla přece katastrofa zcela výminečného dosahu. Baron Koller prý odpověděl žadateli, že vojsko má jiný úkol nežli loupat kůru ze stromů.

Poněvadž domácí síly naprosto nestačily, ukázala se nutnost přivolati italské dělníky, kteří se také v hojném počtu dostavili.

"Čas broučků", jak lidé toto neblahé období nazvali, přivodil Šumavě mnoho práce a peněz. Dělníci byli dobře placeni, sedláci tržili dosti peněz za kmeny, třebaže byly za babku; dříve jich neodbyli vůbec poněvadž bylo především nutno raziti cesty. Také vydělávali mnoho peněz dodávanými potahy. Přemíra poraženého dříví přilákala obchodníky dřívím, kteří se shromažďovali jako supi kolem mrtvého zvířete: zkrátka nastal nikdy tu nebývalý život. Mnohý sedlák uhlídal za měsíc více peněz než dříve za svůj celý život. Není možno ubrániti se úsměvu, slyšíme-li, jak lidé velebí "léta broučků" jako nějaký zlatý věk, kdy všem tak dobře se vedlo. Následkem tohoto přílivu peněz dělaly hostince dobré obchody, množily se jako houby po dešti; rozmohla se neslýchaná zpupnost a bezhlavá rozmařilost.

Lidé uvykli bujným nedělím a svátkům, a když bylo dříví zpracováno, odvezeno a odplaveno a výdělek přestal, bylo jim zatěžko vrátiti se k bývalému životu, zvláště když lesy byly zpustošeny a ničeho neposkytovaly. Potom se dlužili v záložnách a propadávali lichvářům. Kocovina se dostavila. Usedlost za usedlostí přichází na buben, počet ožebračených roste a vystěhovalectví se zmáhá.

Poněvadž vláda nahlédla, že pro Šumavu něco učiniti musí, poslala tam pana dvorního radu Exnera z Vídně, o jehož zakročení se svého času mnoho mluvilo i napsalo. Vzdávám tímto osobní roztomilosti a dobré vůli pana dvorního rady všecku úctu; jsem také přesvědčen, že odborné školy, v Kašperských Horách a Volarech zřízené, v budoucnosti dobře se osvědčí: ale dobrá věc vyžaduje času a my jsme troch příliš konservativní a tak příliš odloučeni od světa ...

Karel Klostermann: Ze Šumavy, 1925